Naučná stezka při cyklotrase 6044

Bílá Voda – Růženec – Letiště – Javorník – Račí údolí – Uhelná – Vlčice – Hraničky

Na poměrně malé ploše je sledován výskyt pozoruhodné garnitury rostlinných druhů, z nichž mnohé patří mezi vzácné a ohrožené. Např. hořec křížatý (Gentiana cruciata), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), pupava obecná (Carlina vulgaris). Některé  z  nich jsou pro území severní Moravy velmi neobvyklé: hvozdík pyšný (Dianthus superbus), jeřáb dunajský (Sorbus danubialis), huseník střelovitý (Arabis sagittata). Toto od roku 1996 státem chráněné území je klasifikováno jako významný krajinný prvek. Po ujetí asi půl kilometru od konce obce vede cyklotrasa podél hranic obory. Oplocené území je součástí honitby Bílá Voda – Les. Chována je zde především daňčí zvěř (Dama dama). Krajinářsky zajímavé je celé údolí potoka Bílé vody nazývané Hluboký důl. Vodní tok je lemován převážně kulturními lesy, které jsou z velké části smíšené i listnaté. Častým skalním výchozům vévodí chráněný přírodní výtvor Šafářova skála v závěru údolí. Nad linií cyklotrasy, stoupající bočním údolím k Růženci, se tyčí Kraví skály. Oba skalní terény jsou navštěvovány horolezci. Asi kilometr za Kravími skalami je na potoce vybudována malá vodní nádrž. Vodní plocha uprostřed lesů je pro člověka pozorujícího přírodu vždy důvodem k zastavení. Při bližším prozkoumání zde objeví nečekaně rozmanitý svět vodních rostlin a živočichů.

Z petrografického hlediska patří k nejpestřejším jednotkám silezika. Nacházíme v ní fylity, svory (často s granátem), pararuly, ale též ortoruly a perlové ruly. Nad nimi jsou vyvinuty horniny ze starších prvohor – grafitické a dolomitické mramory, grafitické kyzové fylity a grafitické kvarcity. Časté jsou polohy čistých grafitů a grafitických břidlic s pyritem. K horninám klenby patří také amfibolity, gabroamfibolity a pyroxenicko- olivinická metagabra. Východně od ramzovského nasunutí se rozkládá skupina Branné. Má rovněž velmi pestré horninové složení se zajímavými obsahy grafitu – fylity, svory, ruly, polohy mramorů, kvarcity a vložky bazických vulkanitů (dnes amfibolity) a kyselých vulkanitů (dnes metakeratofyry). Část hornin je stáří devonského. Vrásnění kaledonské (v období spodního devonu) nepůsobilo v Rychlebských horách tak intenzívně jako assyntské. Byly při něm založeny důležité tektonické poruchy a projevilo se vznikem radiálních zlomů. Mnohem výraznější byl zásah variské orogeneze (v období karbonu), projevil se vrásněním a přesuny velkých hmot hornin (např. vznik ramzovského nasunutí). Z tohoto období také pochází javornický granodioritový masív se zajímavými žilnými horninami. Posledním projevem působení endogenních sil byl zatím vznik těles nefelínických bazanitů s olivínem ve starších čtvrtohorách.

Povariskými geomorfologickými cykly byl upraven na reliéf středohorský s hřebenem okrouhlým s četnými elevacemi, depresemi a s vypuklými svahy. Z morfologických činitelů se zpočátku uplatňovaly především různé odolnosti jednotlivých typů hornin a geologické strukturní prvky. K faktorům zvětrávání hornin se později (především v období třetihor) připojily projevy saxonské tektoniky – pohyby okrajového sudetského zlomu a zlomů příčných a kosých. Rychlebské hory se tak staly rovněž pohořím kerným, a proto je můžeme v dnešním stavu konstrukčního vývoje nazývat pohořím komplexním. V mladších třetihorách se propadla Slezská nížina (součást Středopolských nížin), do níž náleží i naše Vidnavská nížina. Kra Rychlebských hor byla zvedána a tím se zvýraznila její kerná stavba. I díky tomu dosahují vrcholy Rychlebských hor na krátkých vzdálenostech svých výšek a z nížiny mají vzhled spíše horský než středohorský. Zbytky zarovnaného povrchu hlavního hřbetu z období starších třetihor byly přemodelovány kryogenními pochody ve starších čtvrtohorách v souvislosti s těsným přiblížením pevninských ledovců. Z této doby pocházejí četné izolované skály, kryoplanační terasy a kamenná moře.

Na celém území Rychlebských hor je běžná zmije (Vipera berus) a ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). Tyto dva druhy jsou z našich plazů nejotužilejší a v nížinách nežijí. Z ptáků jsou ekosystém smrkového lesa typičtí např. čížek lesní (Carduelis spinus), sýkora uhelníček (Parus ater) a parukářka (Parus cristatus), pěnkava (Fringilla coelebs), hýl (Pyrrhula pyrrhula), křivka (Loxia curvirostra). V lesích listnatých a smíšených je ptačí svět rozmanitější. Můžete pozorovat lejsky (Ficedula hypoleuca), červenky (Erithacus rubecula), pěnice (Sylvia sp.), dlaska (Coccothraustes coccothraustes), brhlíka (Sitta europaea), sojku (Garrulus glandarius) i ořešníka (Nucifraga caryocatactes). V podhůří loví naše nejhojnější sovy – puštík obecný (Strix aluco) a kalous ušatý (Asio otus). Datlem vysekané dutiny v hlubokých lesích pod hřebenem hor obývá sýc rousný (Aegolius funereus). Tetřev ani tetřívek se v současné době v Rychlebských horách nevyskytují. Z dravců zde běžně hnízdí káně (Buteo buteo), v okrajích lesů už méně často jestřáb (Accipiter gentilis) a včelojed (Pernis apivorus). Savci jsou živočichové s převážně noční aktivitou, a jako takoví bývají k spatření málokdy. Hojní jsou hmyzožravci rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek malý (Sorex minutus) i na březích potoků lovící rejsec vodní (Neomys fodiens). V lesích žijí myšice lesní (Apodemus flavicollis), norník rudý (Clethrionomys glareolus) i hraboš mokřadní (Microtus agrestis), kteří patří mezi hlodavce. Do stejné skupiny řadíme také veverku (Sciurus vulgaris), plšíka lískového (Muscardinus avellanarius) a plcha velkého (Glis glis). Posledně jmenovaný je pravidelným obyvatelem lesních chat a seníků. V jeskyních a štolách, kterých je ve zdejších horách více než dost, zimuje kolem deseti druhů netopýrů (Vespertilionidae). Z šelem je na celém území hojná lasice hranostaj (Mustela erminea) a kuna lesní (Martes martes). Kuna skalní (Martes foina) nemiluje rozsáhlé lesy, nýbrž dává přednost lesním okrajům, zejména pak lidským sídlům. Stále početně zde žije liška obecná (Vulpes vulpes). Z oblasti Hrubého Jeseníku se do Rychlebských hor zatoulávají kočka divoká (Felis silvestris) a rys (Lynx lynx). Spárkatou zvěř zde zastupují, jelen (Cervus elaphus), srnec (Capreolus capreolus), případně i muflon (Ovis musimon) a daněk (Dama dama).

Jinou nádhernou dřevinou je 30 m vysoký liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) Z přírodovědného hlediska je velmi zajímavý rozlohou nevelký parčík u budovy Lesů ČR. V době, kdy byl zahradnicky upravován, zde byly vysázeny cenné cizokrajné dřeviny, např. nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioica), katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides) nebo platan javorolistý (Platanus hispanica). Pravděpodobně nejstarším organismem na Javornicku je státem chráněný tis červený (Taxus baccata) rostoucí na pozemku pana Valůška (dům č. p. 604, ulice Nádražní, vedle odbočky na Bernartice). 13 m vysoký strom netypického vzhledu je více než 400 let starý. V letech 2000 a 2001 proběhla rekonstrukce kaštanové aleje vedoucí z Javorníka ke kapli sv. Antonína. Byla zde vyřezána většina náletových dřevin a následně provedena výsadba nových stromů. Použity byly vysokokmenné formy javorů a lip. Původní staré jírovce (Aesculus hippocastanum) byly v nutných případech ošetřeny a ponechány v aleji. Jestli však přečkají již několik let trvající napadení klíněnkou jírovcovou (Cameraria ohridella) – malý motýlek jehož nepatrné larvy vyžírají listy uvnitř – toť zůstává otázkou.

Ve skalních výklencích, nebo častěji jen mezi balvany na svahu odchovává svá mláďata naše největší sova výr velký (Bubo bubo). Jeho lovecké teritorium zahrnuje především lesní okraje, louky a paseky. Není tomu tak dávno, co byla tato krásná sova u nás téměř na vymření. Na skalnaté terény, zvláště v lesích, je vázán i krkavec velký (Corvus corax). Před dvaceti lety byli vzácně pozorováni jen jednotliví zatoulaní ptáci pocházející pravděpodobně ze Slovenska. Dnes hnízdí v Rychlebských horách odhadem deset až dvacet párů krkavců. Místem, kde jich ve zdejší oblasti můžete spatřit nejvíce, a to obzvláště v mimohnízdním období, je javornická skládka komunálního odpadu.

Z hmyzu se pod vodou vyvíjejí larvy jepic (Ephemeroptera), pošvatek (Plecoptera), chrostíků (Trichoptera) a vážek (Odonata). Dospělé vážky, obvykle křehce vypadající dravci, poletují všude kolem vod. Brouci potápník vroubený (Ditiscus marginalis) a vodomil černý (Hydrous piceus) nechybí v žádném rybníce. Na vodní prostředí jsou striktně vázána ranná vývojová stádia všech druhů našich obojživelníků. Žije zde skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo), rosnička zelená (Hyla arborea) i čolek obecný (Triturus vulgaris). V pobřežním porostu i ve vodě loví svou kořist užovka obojková (Natrix natrix). Svět vodního ptactva je tady také rozmanitý. Na hladině můžete kromě kachen divokých (Anas platyrhynchos) spatřit také lysky černé (Fulica atra), poláky chocholačky (Aythya fuligula) a jiné druhy vrubozobých. Na březích čile pobíhá pohledný konipas bílý (Motacilla alba), nebo v tichém zákoutí nehybně stojí volavka popelavá (Ardea cinerea). Ledňáček říční (Alcedo atthis) prolétající nad hladinou prozradí svou přítomnost ostrým hvizdem. Na podzim a v zimě sem někdy vzácně zavítá orlovec říční (Pandion haliaetus). Pouze dva druhy savců jsou trvale vázány na vodní prostředí zdejšího zatopeného dolu. Je to ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) a rejsec vodní (Neomys fodiens). V létě, asi půl hodiny po západu slunce, se nad vodní hladinou objevují malí netopýři vodní (Myotis daubentoni), kteří loví především komáry.

Navíc jsou zde poměrně rozsáhlé rákosové porosty, které v Uhelné chybí. V rákosinách pravidelně hnízdí moták pochop (Circus aeruginosus), v posledních letech také labuť velká (Cygnus olor). Na porosty rákosu a orobince je vázán také výskyt rákosníka obecného (Acrocephalus scirpaceus), strnada rákosního (Emberiza schoeniclus) i cvrčilky zelené (Locustella naevia). Pěší turisté i zdatní horští cyklisté vyhledávají a znají především trasy vedoucí hlavním hřebenem podél státních hranic, nicméně také krajina podhůří Rychlebských hor je velmi malebná a krásná. Snad nejpěknější ukázkou takovéto krajiny je oblast tzv. Vojtovického úpatního stupně nacházející se v katastrálním území obcí Vojtovice, Nová Véska a Petrovice. Zvlněná krajina je zde jen spoře zalesněná, a tak vrcholy četných kopců a kopečků poskytují nádherné výhledy na Žulovskou pahorkatinu. Zemědělsky využívané plochy polí, druhotných luk, a především pastvin, střídají meze, úhory a rozlohou nevelké lesíky. Dlouhé pruhy lesních porostů lemující vodní toky připomínají svým druhovým složením dřevin i skladbou bylinného patra leckdy opravdové lužní lesy. Typickým příkladem je Vojtovický potok. Poté, co opouští lesy hlubokého sevřeného údolí nad Novou Véskou, rychlost jeho proudu se zpomaluje, ale pak se potok opět zařezává do krajiny. Na území mezi Vojtovicemi a Petrovicemi vytváří četné přirozené meandry a tůně. V břehových porostech jsou hojně zastoupeny vrby (Salix sp.), olše Alnus glutinosa), topoly (Populus sp.), ale také duby (Quercus petraea) a jasany (Fraxinus excelsior). Fauna lesíků je také velmi rozmanitá. Charakteristickým zástupcem může být např. tchoř (Putorius putorius). Jeho lovecký revír nejčastěji zaujímá prostory právě kolem vodních toků.

Řada bývalých horských obcí často násilným způsobem zaniká, využívání půdy k zemědělským účelům je daleko méně intenzivní. Počet obyvatel v okrese Jeseník (spadá sem celé území Rychlebských hor) celou dobu svého vývoje od roku 1848 až do roku 1945 spíše stagnoval, ale po roce 1945 se radikálně v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva snížil téměř až na polovinu předválečného stavu. V roce 1930 byla hustota osídlení 97,4 obyvatel na 1 km čtvereční. V roce 1950 jen 54,2. Roku 1921 obec Hraničky čítala 41 domů a 192 obyvatel. Dnes zde stojí poslední trvale neobývané stavení. Podobný osud postihl i další obce (stav v roce 1921): Růženec – 8 domů, 34 obyvatel, Hřibová – 21 domů, 85 obyvatel, Kamenné – 46 domů, 188 obyvatel, Hraničná – 22 domů a 112 obyvatel. V 50. letech byla zalesněna řada bývalých polí, luk a pastvin. Všímavý člověk může místa dřívějšího osídlení poznat podle pečlivě naskládaných hromad kamení a agrárních valů (kameny vysbírané s bývalých políček), a také podle stejnověkých, dnes už odrůstajících smrkových monokultur. Dnes jsou pro Hraničky typické především různé typy lučních společenstev. Nejsou to sice přirozené květnaté louky, které jsou jinde předmětem ochrany, ale přesto i zde se můžeme setkat se zajímavými rostlinami a chráněnými živočichy. Je to například drobný ptáček bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), který rád vysedává na vrcholcích nejvyšších travin, nebo tajuplný a neviditelný chřástal polní (Crex crex), původce onoho zvláštního hlasu ozývajícího se především za letních nocích z louky (příčina jeho latinského pojmenování). Stejně tak i přítomnost křepelky (Coturnix coturnix) vytušíte jen podle jejího typického volání “pět pěněz” aniž by jste vůbec měli možnost ji zahlédnout. V posledních letech zde byl pozorován také orel křiklavý (Aquila pomarina), a to dokonce v hnízdní době.