Naučná stezka při cyklotrase 6044
Bílá Voda – Růženec – Letiště – Javorník – Račí údolí – Uhelná – Vlčice – Hraničky
1 – Bílá Voda
V katastru obce Bílá Voda se nachází několik zajímavých lokalit významných jak z hlediska biologického, tak i ochrany přírody. Jednou z nich je bezesporu bývalý zámecký park v areálu léčebného ústavu. Jeho existence je doložena již z druhé poloviny 18. století. V polovině století minulého byl park upraven ve smíšeném slohu. Z této úpravy se dodnes zachovala jen jedna lipová alej. Koncem 19. století vznikla přírodně krajinářská část parku. Z původních dřevin se do dnešní doby dochovala jen velmi malá část většinou již odumírajících stromů (lip, buků, dubů aj.). Na počátku 20. století byl park opět upravován a z této doby pochází i převážná část cizokrajných druhů. Kdysi bohaté květinové i keřovité výsadby se nezachovaly.V letech šedesátých a sedmdesátých došlo k další redukci parkové plochy i jednotlivých stromů. Ze současných významnějších dřevin uveďme alespoň zerav obrovský (Thuja plicata) – šestikmenný exemplář je 22 m vysoký, nebo liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) – jeden z nejkrásnějších a nejstarších stromů v parku. Přes 300 let starý tis červený (Taxus baccata) je chráněn státem.
Jinou zajímavou lokalitou plně zasluhující pozornost biologů i ochranářů je bývalý vápencový kamenolom Kukačka (v mapách uváděno Na vyhlídce).
Na poměrně malé ploše je sledován výskyt pozoruhodné garnitury rostlinných druhů, z nichž mnohé patří mezi vzácné a ohrožené. Např. hořec křížatý (Gentiana cruciata), hořec brvitý (Gentianopsis ciliata), pupava obecná (Carlina vulgaris). Některé z nich jsou pro území severní Moravy velmi neobvyklé: hvozdík pyšný (Dianthus superbus), jeřáb dunajský (Sorbus danubialis), huseník střelovitý (Arabis sagittata). Toto od roku 1996 státem chráněné území je klasifikováno jako významný krajinný prvek. Po ujetí asi půl kilometru od konce obce vede cyklotrasa podél hranic obory. Oplocené území je součástí honitby Bílá Voda – Les. Chována je zde především daňčí zvěř (Dama dama). Krajinářsky zajímavé je celé údolí potoka Bílé vody nazývané Hluboký důl. Vodní tok je lemován převážně kulturními lesy, které jsou z velké části smíšené i listnaté. Častým skalním výchozům vévodí chráněný přírodní výtvor Šafářova skála v závěru údolí. Nad linií cyklotrasy, stoupající bočním údolím k Růženci, se tyčí Kraví skály. Oba skalní terény jsou navštěvovány horolezci. Asi kilometr za Kravími skalami je na potoce vybudována malá vodní nádrž. Vodní plocha uprostřed lesů je pro člověka pozorujícího přírodu vždy důvodem k zastavení. Při bližším prozkoumání zde objeví nečekaně rozmanitý svět vodních rostlin a živočichů.
2 – Růženec – geologie Rychlebských hor
Malebnost Rychlebských hor je dána i jejich rozmanitým horninovým složením a velmi složitou geologickou stavbou. Tvoří je krystalinické horniny stáří od mladších starohor přes horniny prvohorní až po současně se tvořící horniny krasových oblastí (sintry). Mezi zdejší nejvýznamnější geologické jevy patří tektonický styk hornin západních (lužické oblasti – lugika) a východních (slezské oblasti – silezika) Sudet. Probíhá ramzovským nasunutím, kdy byla během variské orogeneze mj. přesunuta skupina staroměstská přes skupinu velkovrbenskou. Tektonický vývoj Rychlebských hor však počal již dříve. Usazené horniny a vulkanity starohorních moří byly na konci starohor během assyntské oroge neze přeměněny a vyvrásněny. Vznikla mohutná orlicko-kladská klenba, jejíž součástí jsou i Orlické hory a Králický Sněžník. Kostru klenby tvoří horniny skupiny sněžnické – ruly gieraltowské facie, ruly Sněžníku, aplitické ruly, granulitické ruly a granulity. V jejím nadloží je vyvinuta skupina stroňská, která obsahuje svory, ruly, amfibolity, mramory, kvarcity a grafitické břidlic. S tektonickým stykem následuje skupina staroměstská. Je složena z rul, svorů, amfibolitů, mramorů, mramorů s grafitovými ložisky, kvarcitů, metalyditů a mohutné žíly metatonalitů. Místy se vyskytují drobné ostrůvky hadců a dalších hornin ultrabazických. Uvnitř staroměstské skupiny vystupuje klenbovitá struktura – skupina velkovrbenská, ukončená na V ramzovskou podélnou dislokací.
Z petrografického hlediska patří k nejpestřejším jednotkám silezika. Nacházíme v ní fylity, svory (často s granátem), pararuly, ale též ortoruly a perlové ruly. Nad nimi jsou vyvinuty horniny ze starších prvohor – grafitické a dolomitické mramory, grafitické kyzové fylity a grafitické kvarcity. Časté jsou polohy čistých grafitů a grafitických břidlic s pyritem. K horninám klenby patří také amfibolity, gabroamfibolity a pyroxenicko- olivinická metagabra. Východně od ramzovského nasunutí se rozkládá skupina Branné. Má rovněž velmi pestré horninové složení se zajímavými obsahy grafitu – fylity, svory, ruly, polohy mramorů, kvarcity a vložky bazických vulkanitů (dnes amfibolity) a kyselých vulkanitů (dnes metakeratofyry). Část hornin je stáří devonského. Vrásnění kaledonské (v období spodního devonu) nepůsobilo v Rychlebských horách tak intenzívně jako assyntské. Byly při něm založeny důležité tektonické poruchy a projevilo se vznikem radiálních zlomů. Mnohem výraznější byl zásah variské orogeneze (v období karbonu), projevil se vrásněním a přesuny velkých hmot hornin (např. vznik ramzovského nasunutí). Z tohoto období také pochází javornický granodioritový masív se zajímavými žilnými horninami. Posledním projevem působení endogenních sil byl zatím vznik těles nefelínických bazanitů s olivínem ve starších čtvrtohorách.
3a – Letiště – geomorfologie Rychlebských hor
Rychlebské hory se rozlohou 276 km2 řadí k nejmenších pohořím České republiky, ale současně nejpůvabnějším. Zeměpisně náleží do provincie České vysočiny, subprovincie Krkonošsko-jesenické, oblasti Jesenické. Geomorfologický celek Rychlebské hory se skládá ze tří geomorfologických podcelků – Hornolipovské hornatiny, Travenské hornatiny a Sokolského hřbetu. Cyklotrasa 6044 prochází Travenskou hornatinou (nejvyšší bod Špičák – 957 m), která je dále dělena na geomorfologické okrsky – Hoštický stupeň, Hřibovskou hornatinu a Nýznerovskou hornatinu. Rychlebské hory (střední výška 644,7 m n. m. a střední sklon 11° 14’) dosahují největších výšek v hlavním hřbetu protaženém ve směru SZ – JV podél hranice ČR – PR. Nejvyšším bodem je Smrk (1 125 m) v Petříkovské hornatině. Od hlavního hřbetu klesají stupňovitě na obě strany (na polské straně jsou nazývány Góry Zlote a Góry Bialskie). Nižší část tvoří Sokolský hřbet protažený ve směru SV – JZ s nejvyšším bodem Studničným – 992 m n. m. Během geologických ér prodělaly velmi složitý vývoj jak konstrukční, tak destrukční. Dnešní horské pásmo je denudačním zbytkem – krystalinickým jádrem variského pohoří. Na podobě jeho základních tvarů, vzniklých vyvrásněním již pevných hornin (stáří mladších starohor), se podílely i mohutné ložní žíly intruzívních těles. Původní reliéf hlavního hřbetu probíhajícího Travenskou a Hornolipovskou hornatinou, vzniklého zhruba před 350 milióny lety, měl v podstatě podobu jediného hřbetu s hřebenem ostřejších vrcholů a sedel.
Povariskými geomorfologickými cykly byl upraven na reliéf středohorský s hřebenem okrouhlým s četnými elevacemi, depresemi a s vypuklými svahy. Z morfologických činitelů se zpočátku uplatňovaly především různé odolnosti jednotlivých typů hornin a geologické strukturní prvky. K faktorům zvětrávání hornin se později (především v období třetihor) připojily projevy saxonské tektoniky – pohyby okrajového sudetského zlomu a zlomů příčných a kosých. Rychlebské hory se tak staly rovněž pohořím kerným, a proto je můžeme v dnešním stavu konstrukčního vývoje nazývat pohořím komplexním. V mladších třetihorách se propadla Slezská nížina (součást Středopolských nížin), do níž náleží i naše Vidnavská nížina. Kra Rychlebských hor byla zvedána a tím se zvýraznila její kerná stavba. I díky tomu dosahují vrcholy Rychlebských hor na krátkých vzdálenostech svých výšek a z nížiny mají vzhled spíše horský než středohorský. Zbytky zarovnaného povrchu hlavního hřbetu z období starších třetihor byly přemodelovány kryogenními pochody ve starších čtvrtohorách v souvislosti s těsným přiblížením pevninských ledovců. Z této doby pocházejí četné izolované skály, kryoplanační terasy a kamenná moře.
3b – Fauna Rychlebských hor
Bylo by velmi nesprávné se domnívat, že se fauna (zvířena) Rychlebských hor odlišuje významným způsobem od okolních oblastí podobného výškového členění. Máme na mysli horské a podhorské oblasti Jesenicka, Šumperska, ale také přilehlá polská území. V lesích žijí živočichové lesní, na loukách luční, kolem potoků a v zamokřených oblastech zvířata vyžadující vlhké, nebo vodní prostředí. Na rozhraních jednotlivých ekosystémů se jednak prolínají zástupci sousedících biotopů, jednak zde žijí organismy nové. Na úpatí Rychlebských hor se objevují živočichové zemědělské krajiny, na hřebenech pak druhy preferující drsnější klima, a tedy lépe přizpůsobení nižším teplotám, častějším srážkám, případně déletrvající sněhové pokrývce. Podívejme se nyní blíže na faunu obratlovců. V čistých prudce tekoucích vodách žije pstruh obecný (Salmo trutta), vranka obecná (Cottus gobio) a střevle potoční (Phoxinus phoxinus). Do uměle vytvořených nádržích je často vysazován lipan podhorní (Thymallus thymallus) a siven americký (Salvelinus fontinalis). Z obojživelníků můžete spatřit čolka obecného (Triturus vulgaris) i čolka horského (Triturus alpestris), za deštivého dne vás překvapí v listí pomalu lezoucí mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), v podhůří se můžete setkat s rosničkou zelenou (Hyla arborea), ropuchou obecnou (Bufo bufo) a skokanem hnědým (Rana temporaria).
Na celém území Rychlebských hor je běžná zmije (Vipera berus) a ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). Tyto dva druhy jsou z našich plazů nejotužilejší a v nížinách nežijí. Z ptáků jsou ekosystém smrkového lesa typičtí např. čížek lesní (Carduelis spinus), sýkora uhelníček (Parus ater) a parukářka (Parus cristatus), pěnkava (Fringilla coelebs), hýl (Pyrrhula pyrrhula), křivka (Loxia curvirostra). V lesích listnatých a smíšených je ptačí svět rozmanitější. Můžete pozorovat lejsky (Ficedula hypoleuca), červenky (Erithacus rubecula), pěnice (Sylvia sp.), dlaska (Coccothraustes coccothraustes), brhlíka (Sitta europaea), sojku (Garrulus glandarius) i ořešníka (Nucifraga caryocatactes). V podhůří loví naše nejhojnější sovy – puštík obecný (Strix aluco) a kalous ušatý (Asio otus). Datlem vysekané dutiny v hlubokých lesích pod hřebenem hor obývá sýc rousný (Aegolius funereus). Tetřev ani tetřívek se v současné době v Rychlebských horách nevyskytují. Z dravců zde běžně hnízdí káně (Buteo buteo), v okrajích lesů už méně často jestřáb (Accipiter gentilis) a včelojed (Pernis apivorus). Savci jsou živočichové s převážně noční aktivitou, a jako takoví bývají k spatření málokdy. Hojní jsou hmyzožravci rejsek obecný (Sorex araneus), rejsek malý (Sorex minutus) i na březích potoků lovící rejsec vodní (Neomys fodiens). V lesích žijí myšice lesní (Apodemus flavicollis), norník rudý (Clethrionomys glareolus) i hraboš mokřadní (Microtus agrestis), kteří patří mezi hlodavce. Do stejné skupiny řadíme také veverku (Sciurus vulgaris), plšíka lískového (Muscardinus avellanarius) a plcha velkého (Glis glis). Posledně jmenovaný je pravidelným obyvatelem lesních chat a seníků. V jeskyních a štolách, kterých je ve zdejších horách více než dost, zimuje kolem deseti druhů netopýrů (Vespertilionidae). Z šelem je na celém území hojná lasice hranostaj (Mustela erminea) a kuna lesní (Martes martes). Kuna skalní (Martes foina) nemiluje rozsáhlé lesy, nýbrž dává přednost lesním okrajům, zejména pak lidským sídlům. Stále početně zde žije liška obecná (Vulpes vulpes). Z oblasti Hrubého Jeseníku se do Rychlebských hor zatoulávají kočka divoká (Felis silvestris) a rys (Lynx lynx). Spárkatou zvěř zde zastupují, jelen (Cervus elaphus), srnec (Capreolus capreolus), případně i muflon (Ovis musimon) a daněk (Dama dama).
4 – Javorník
Původní zpráva o Javorníku je doložena z roku 1291. V 15. století se stal i s celým panstvím majetkem vratislavského biskupství. Velkostatek zůstal v jeho vlastnictví až do konce roku 1945. Koncem 15. století byl původně gotický hrad přestavován. Oprava byla dokončena roku 1509 biskupem Janem Turzou a zámek se stal sídlem biskupů. Společně se zámkem tvoří význačnou krajinnou dominantu širokého okolí také přírodně krajinářský park. Zámecký park či zahrada se zde bezpečně nacházela již v 1. polovině 18. století a byla v roce 1746 prodána javornické faře. Roku 1776 byla biskupem Schaffgotschem založena ozdobná zahrada k pěstování květin. V roce 1800 založil biskup Hohenlohe Waldenburg na jižním svahu přírodně krajinářský park, který byl postupně v letech 1837– 40 rozšiřován za biskupa Leopolda hraběte Sedlnického. Další rozšiřování plochy parku takřka do dnešní podoby proběhlo ve druhé polovině 19. století, kdy dal biskup Melchior baron Diepenbrock na západním a severním svahu vymýtit divoké porosty pro nové výsadby. V současné době park zabírá podstatnou část Jánského vrchu. Porostní skladba je tvořena převážně domácími dřevinami, exotičtější dřeviny byly vysazovány solitérně na několika paloucích anebo v těsné blízkosti zámku. Mezi nejkrásnější stromy javornického parku bezesporu patří zerav obrovský (Thuja plicata). Je vysoký přes 30 m. Dolní část kmene je rozdělena na dvacet vedlejších kmenů s obvodem hlavního kmene 340 cm.
Jinou nádhernou dřevinou je 30 m vysoký liliovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) Z přírodovědného hlediska je velmi zajímavý rozlohou nevelký parčík u budovy Lesů ČR. V době, kdy byl zahradnicky upravován, zde byly vysázeny cenné cizokrajné dřeviny, např. nahovětvec dvoudomý (Gymnocladus dioica), katalpa trubačovitá (Catalpa bignonioides) nebo platan javorolistý (Platanus hispanica). Pravděpodobně nejstarším organismem na Javornicku je státem chráněný tis červený (Taxus baccata) rostoucí na pozemku pana Valůška (dům č. p. 604, ulice Nádražní, vedle odbočky na Bernartice). 13 m vysoký strom netypického vzhledu je více než 400 let starý. V letech 2000 a 2001 proběhla rekonstrukce kaštanové aleje vedoucí z Javorníka ke kapli sv. Antonína. Byla zde vyřezána většina náletových dřevin a následně provedena výsadba nových stromů. Použity byly vysokokmenné formy javorů a lip. Původní staré jírovce (Aesculus hippocastanum) byly v nutných případech ošetřeny a ponechány v aleji. Jestli však přečkají již několik let trvající napadení klíněnkou jírovcovou (Cameraria ohridella) – malý motýlek jehož nepatrné larvy vyžírají listy uvnitř – toť zůstává otázkou.
5 – Račí údolí
Račí údolí, které se táhne v délce asi 7 km dole pod Vámi, je z biologického hlediska velmi cenné. V dolní části údolí byla roku 1998 vyhlášena přírodní rezervace. Jejím posláním je ochrana lesních porostů pralesovitého charakteru. Chráněná plocha zahrnuje území na obou stranách Račího potoka včetně lokalit Čertovy kazatelny a Pustý zámek. Hranice rezervace jsou v terénu vyznačeny dvojitými červenými pruhy na kmenech stromů. Botanicky nejcennější jsou typicky jižně orientované příkré a skalnaté svahy údolí, kde na nejsušších a nejteplejších stanovištích je k vidění vřesová doubrava, která přechází až do suchomilných borových bučin. Stromové patro se zde nemůže dostatečně vyvinout, bývá vysoké jen kolem 5 m a silně rozvolněné. V podrostu chybí druhy nesnášející sucho a přílišné osvětlení, takže zbývají kromě vřesu (Calluna vulgaris) jen metlička křivolaká (Avenella flexuosa) a borůvka (Vaccinium myrtillus). V zdejších poměrně zachovalých lesních společenstvech však nacházíme nejen mnoho druhů cenných rostlin, ale žije zde také celá řada zajímavých živočichů: Pravidelně tady hnízdí čáp černý (Ciconia nigra). Hnízdo si staví na mohutných starých stromech, a to jen v oblastech, kde je člověkem nejméně rušen. Za potravou nelétá do nížin k rybníkům a na louky jako čáp bílý, ale k horským potokům. Tam ho také můžete spatřit nejčastěji. Je to však pták plachý, který po vyrušení ihned odlétá zpět do lesních tišin. Jeho kořistí jsou převážně ryby.
Ve skalních výklencích, nebo častěji jen mezi balvany na svahu odchovává svá mláďata naše největší sova výr velký (Bubo bubo). Jeho lovecké teritorium zahrnuje především lesní okraje, louky a paseky. Není tomu tak dávno, co byla tato krásná sova u nás téměř na vymření. Na skalnaté terény, zvláště v lesích, je vázán i krkavec velký (Corvus corax). Před dvaceti lety byli vzácně pozorováni jen jednotliví zatoulaní ptáci pocházející pravděpodobně ze Slovenska. Dnes hnízdí v Rychlebských horách odhadem deset až dvacet párů krkavců. Místem, kde jich ve zdejší oblasti můžete spatřit nejvíce, a to obzvláště v mimohnízdním období, je javornická skládka komunálního odpadu.
6 – Uhelná – biologie vodního světa
Biologicky nejvýznamnější lokalitou v katastru obce Uhelná je zatopený bývalý lignitový důl Pelnář. Vodní plocha a okolní malebné prostředí slouží k rekreačním účelům. Zázemí rekreantům poskytuje malá chatková osada a restaurace U jezera. Mimo letní sezónu však na březích nádrže zastihnete především rybáře. Zatopený důl a nedaleká soustava malých rybníčků (Kačák, Kaolina, Motor 1, Motor 2) jsou součástí rybářského revíru 1A 471113. Díky iniciativě Českého rybářského svazu jsou zde vysazovány a chovány tyto druhy ryb: kapr obecný (Cyprinus carpio), lín obecný (Tinca tinca), karas obecný (Carassius carassius), plotice obecná (Rutilus rutilus), perlín ostrobřichý (Scardinius erythrophtalmus), hrouzek obecný (Gobio gobio), amur bílý (Ctenopharyngodon idella), cejn velký (Abramis brama), ouklej obecná (Alburnus alburnus), slunka obecná (Leucaspius delineatus), tolstolobik bílý (Hypophthaemichthys molitrix), piskoř páskovaný (Misgurnus fossilis), úhoř říční (Anguilla anguilla), sumec velký (Silurus glanis), okoun říční (Perca fluviatilis), candát obecný (Stizostedion lucioperca) a štika obecná (Esox lucius). Na dně ryjí v nánosech sedimentů mlži škeble rybničné (Anodonta cygnea), na běžných vodních rostlinách jako je např. stolístek klasnatý (Myriophyllum spicatum) nebo rdest kadeřavý (Potamogeton crispus) se živí plži okružáci (Planorbarius corneus) a plovatky (Lymnaea stagnalis).
Z hmyzu se pod vodou vyvíjejí larvy jepic (Ephemeroptera), pošvatek (Plecoptera), chrostíků (Trichoptera) a vážek (Odonata). Dospělé vážky, obvykle křehce vypadající dravci, poletují všude kolem vod. Brouci potápník vroubený (Ditiscus marginalis) a vodomil černý (Hydrous piceus) nechybí v žádném rybníce. Na vodní prostředí jsou striktně vázána ranná vývojová stádia všech druhů našich obojživelníků. Žije zde skokan hnědý (Rana temporaria), ropucha obecná (Bufo bufo), rosnička zelená (Hyla arborea) i čolek obecný (Triturus vulgaris). V pobřežním porostu i ve vodě loví svou kořist užovka obojková (Natrix natrix). Svět vodního ptactva je tady také rozmanitý. Na hladině můžete kromě kachen divokých (Anas platyrhynchos) spatřit také lysky černé (Fulica atra), poláky chocholačky (Aythya fuligula) a jiné druhy vrubozobých. Na březích čile pobíhá pohledný konipas bílý (Motacilla alba), nebo v tichém zákoutí nehybně stojí volavka popelavá (Ardea cinerea). Ledňáček říční (Alcedo atthis) prolétající nad hladinou prozradí svou přítomnost ostrým hvizdem. Na podzim a v zimě sem někdy vzácně zavítá orlovec říční (Pandion haliaetus). Pouze dva druhy savců jsou trvale vázány na vodní prostředí zdejšího zatopeného dolu. Je to ondatra pižmová (Ondatra zibethicus) a rejsec vodní (Neomys fodiens). V létě, asi půl hodiny po západu slunce, se nad vodní hladinou objevují malí netopýři vodní (Myotis daubentoni), kteří loví především komáry.
7 – Vlčice
Zámek ve Vlčicích byl vystavěn v druhé polovině 16. století. Do roku 1829 neexistují žádné zprávy o větších stavebních úpravách. Je pravděpodobné, že až do této doby nebyla kolem zámku žádná významnější parková plocha. Ta vzniká poněkud později, zřejmě v letech 1844 – 1845, za Františka hraběte Schaffgotsche. Z té doby jsou zprávy o pracích na přírodně krajinářském parku, který je tu zakládán na čtyřicetihektarové ploše. V porostní skladbě zřejmě převládaly domácí druhy. Koncem 19. století byl park postupně doplňován již množstvím exotických druhů, z nichž se až do současné doby zachovala bohužel jen malá část. Ještě v roce 1945 byl ve Vlčicích cenný, 33,53 ha veliký park. V roce 1970 je parková plocha redukována na 1,5 ha a z jeho bývalého sortimentu zbývají jen torza. Většina plochy vzrostlého parku byla přidělena zemědělským účelům. Případ zničení mimořádně cenného vlčického parku může sloužit jako příklad neodpovědného přístupu a hospodaření v době nedávno minulé. Z významnějších dřevin, které se dochovaly do současnosti, uveďme alespoň modřín japonský Larix leptolepis), dub bažinný (Quercus palustris) nebo jírovec žlutý Aesculus octandra). Z přírodovědného hlediska je zajímavou lokalitou Dolní les, který se nachází v katastru obce. Ekosystém Dolnoleského rybníka je v mnohém směru dosti podobný prostředí zatopeného dolu Pelnář v Uhelné.
Navíc jsou zde poměrně rozsáhlé rákosové porosty, které v Uhelné chybí. V rákosinách pravidelně hnízdí moták pochop (Circus aeruginosus), v posledních letech také labuť velká (Cygnus olor). Na porosty rákosu a orobince je vázán také výskyt rákosníka obecného (Acrocephalus scirpaceus), strnada rákosního (Emberiza schoeniclus) i cvrčilky zelené (Locustella naevia). Pěší turisté i zdatní horští cyklisté vyhledávají a znají především trasy vedoucí hlavním hřebenem podél státních hranic, nicméně také krajina podhůří Rychlebských hor je velmi malebná a krásná. Snad nejpěknější ukázkou takovéto krajiny je oblast tzv. Vojtovického úpatního stupně nacházející se v katastrálním území obcí Vojtovice, Nová Véska a Petrovice. Zvlněná krajina je zde jen spoře zalesněná, a tak vrcholy četných kopců a kopečků poskytují nádherné výhledy na Žulovskou pahorkatinu. Zemědělsky využívané plochy polí, druhotných luk, a především pastvin, střídají meze, úhory a rozlohou nevelké lesíky. Dlouhé pruhy lesních porostů lemující vodní toky připomínají svým druhovým složením dřevin i skladbou bylinného patra leckdy opravdové lužní lesy. Typickým příkladem je Vojtovický potok. Poté, co opouští lesy hlubokého sevřeného údolí nad Novou Véskou, rychlost jeho proudu se zpomaluje, ale pak se potok opět zařezává do krajiny. Na území mezi Vojtovicemi a Petrovicemi vytváří četné přirozené meandry a tůně. V břehových porostech jsou hojně zastoupeny vrby (Salix sp.), olše Alnus glutinosa), topoly (Populus sp.), ale také duby (Quercus petraea) a jasany (Fraxinus excelsior). Fauna lesíků je také velmi rozmanitá. Charakteristickým zástupcem může být např. tchoř (Putorius putorius). Jeho lovecký revír nejčastěji zaujímá prostory právě kolem vodních toků.
8 – Hraničky
Před příchodem člověka byla celá oblast dnešních Rychlebských hor pokryta jedlobukovými pralesy. Úrodná nížina v podhůří byla sporadicky obývána již v mladší době kamenné, později přišlo slovanské osídlení. Zdejší přírodu začal člověk ovlivňovat podstatným způsobem až od 13. století. Tehdy, na popud vratislavského biskupství, byla organizována rozsáhlá středověká kolonizace celého území. Výmluvně o tom vypovídají i názvy vznikajících obcí – např. Jeseník se původně jmenoval Freiwaldau (volné místo v lese). Až do 20. století se lesy využívaly daleko intenzivněji než dnes. Lidé těžili dřevo pro stavební účely a na otop, opadané listí shrabovali jako stelivo pro dobytek. Běžně se v lesích páslo. Ve středověku bylo obrovské množství dřeva zpracováno na dřevěné uhlí s využitím především v hutích. Příliš velká a neregulovaná těžba dřeva, způsobená právě poptávkou ze strany dolů a hutí byla omezena roku 1510 nařízením biskupa Jana Thurza. I nadále však byla velká část vytěženého dřeva exportována pro potřeby stávající monarchie. V roce 1743 byla ustavena komise, jejímž úkolem bylo přezkoumat stav lesních porostů jesenického panství. Z výsledků vyplývá, že více než pětinu výměry lesů tvořily holiny a místa porostlá trávou, na další pětině území byly vykáceny nejlepší a nejsilnější kmeny. V současnosti je převážná část území Rychlebských hor zalesněná. Oproti minulosti se výměra lesů dokonce mírně zvýšila! Důvodem je rozsáhlé vylidnění celé oblasti po 2. světové válce.
Řada bývalých horských obcí často násilným způsobem zaniká, využívání půdy k zemědělským účelům je daleko méně intenzivní. Počet obyvatel v okrese Jeseník (spadá sem celé území Rychlebských hor) celou dobu svého vývoje od roku 1848 až do roku 1945 spíše stagnoval, ale po roce 1945 se radikálně v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva snížil téměř až na polovinu předválečného stavu. V roce 1930 byla hustota osídlení 97,4 obyvatel na 1 km čtvereční. V roce 1950 jen 54,2. Roku 1921 obec Hraničky čítala 41 domů a 192 obyvatel. Dnes zde stojí poslední trvale neobývané stavení. Podobný osud postihl i další obce (stav v roce 1921): Růženec – 8 domů, 34 obyvatel, Hřibová – 21 domů, 85 obyvatel, Kamenné – 46 domů, 188 obyvatel, Hraničná – 22 domů a 112 obyvatel. V 50. letech byla zalesněna řada bývalých polí, luk a pastvin. Všímavý člověk může místa dřívějšího osídlení poznat podle pečlivě naskládaných hromad kamení a agrárních valů (kameny vysbírané s bývalých políček), a také podle stejnověkých, dnes už odrůstajících smrkových monokultur. Dnes jsou pro Hraničky typické především různé typy lučních společenstev. Nejsou to sice přirozené květnaté louky, které jsou jinde předmětem ochrany, ale přesto i zde se můžeme setkat se zajímavými rostlinami a chráněnými živočichy. Je to například drobný ptáček bramborníček hnědý (Saxicola rubetra), který rád vysedává na vrcholcích nejvyšších travin, nebo tajuplný a neviditelný chřástal polní (Crex crex), původce onoho zvláštního hlasu ozývajícího se především za letních nocích z louky (příčina jeho latinského pojmenování). Stejně tak i přítomnost křepelky (Coturnix coturnix) vytušíte jen podle jejího typického volání “pět pěněz” aniž by jste vůbec měli možnost ji zahlédnout. V posledních letech zde byl pozorován také orel křiklavý (Aquila pomarina), a to dokonce v hnízdní době.
© RYCHLEBY.CZ
Výhradní práva na veškeré materiály na webu rychleby.cz jsou majetkem provozovatele. Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto webu, není-li uvedeno jinak, v celku ani v části nesmí být kopírována nebo jinak reprodukována bez výslovné souhlasu provozovatele. Veškeré zobrazené fotografie a obrazové materiály jsou chráněny autorským zákonem, svolení s použitím fotografií a obrazových materiálů webu může udělit výhradně majitel webu rychleby.cz a to pouze písemnou formou na základě obchodně dodavatelské smlouvy.