Žlíbek

Malebná osada ukrytá pod Borovým vrchem, s kamenným železničním viaduktem nad řekou Vidnávkou, se splavem a starým náhonem do bývalého vodního mlýna. Místo, kde nekonečné ticho doprovází jen zvuk vody protékající mezi kameny a občasné zahoukání místní lokálky na mohutném viaduktu.

Žlíbek je kouzelným místem, kde se jakoby zastavil čas…

Historie Žlíbku je spojena s výstavbou vodního mlýna na řece Vidnávce a sahá až do druhé poloviny 16. století.

V účetní knize biskupského úřadu v Žulové se Žlíbek poprvé objevuje v roce 1584 v souvislosti s poplatkem mlynáře Georga Schucha za provozování činnosti mlynáře na mlýně ve Žlíbku (německý název Schlippenmühle). Ten ležel v prudké zátočině řeky a poháněla jej voda z náhohu, který dodnes protíná ostroh obtékaný řekou. První osadníci patřící ke mlýnu se ve skorošických matrikách objevují již roku 1599 a od následujícího století je lokalita označována jako Schlippengrund – osada Žlíbek.

Osada, oddělená terénní vlnou od nedaleké vsi Tomíkovice, přežila i divoké období třicetileté války a jména držitelů zdejšího mlýna se střídala s železnou pravidelností. Do počátku 19. století se rozrostla jen nepatrně a roku 1806 Zde kromě mlýna stálo jen pět dalších stavení. Jejich počet se v dalších desetiletích příliš neměnil, neboť úžlabina pod Borovým vrchem ani větší územní rozvoj osady nedovolila. Na mapě stabilního katastru z 30. let 19. století je tak zakresleno devět stavení včetně velkého mlýna. Roku 1896 se Žlíbek rozrostl o nádražní budovu zastávky Tomíkovice na nově postavené lokální trati z tehdejší Dolní Lipové do Bernartic.
Zdroj: Zmizelé Jesenicko, 2. díl: Téměř zaniklé osady. Vydalo Hnutí Brontosaurus Jeseníky, 2020

Mlýn s posledním mlynářem Antonínem Gottwaldem přežil až do konce druhé světové války, kde po odsunu německého obyvatelstva zůstal opuštěn a chátral. Dnes z něj zůstaly jen kamenné základy a stále funkční náhon, který přivádí vodu do malé vodní elektrárny.